MÁ TO SMYSL?
Tuto krátkou úvahu bych chtěl věnovat zamyšlení nad smyslem studia medicíny. Má smysl studovat medicínu? Ano i ne. Proč ano a proč ne?
Když jsem se po absolvování předešlé VŠ chystal na medicínu, převládala ve mně euforie. Radost a nadšení z faktu, že už něco jsem (i když vlastně nejsem:) a zároveň, že budu dělat něco, co mě doopravdy baví a zajímá. Medicína mě přitahovala odedávna. Jako začínající školák jsem prý tvrdíval, že jednou pojedu léčit a zachraňovat životy lidí v Africe, následně o něco starší já studovalo všemožné domácí lékaře a podobné srandokapsy, snažíce se objevit nějakou nemoc, protože mě neustále něco bolelo, škrábalo a já měl pocit, že se jedná o něco vážného. V té době se ve mně začínala klubat hypochondrie - diagnóza, kterou trpí kdejaký pacient a zejména lékař. To byla další vlaštovka, která (nejspíše) měla předznamenat mou budoucí pouť věčného studenta:)
Na gymnáziu jsem zjišťoval, že mě ponejvíce baví biologie a zejména pak člověk a díky mámě, která pracovala ve zdravotnictví (nikoliv však jako MUDr.) jsem si ujasnil, že práce s lidmi, tedy pomoc lidem, je pro mě to pravé ořechové. Žel, můj příběh není tak krásně jednoznačný a nemůžu tvrdit, že v okamžiku, kdy jsem si ujasnil svúj cíl, jsem na něm začal tvrdě pracovat. Právě naopak. Během puberty jsem si vytvořil ke studiu laxní přístup a nic kromě hraní počítačových her a fotbálku s klukama na plácku za školou mě nezajímalo a hlavně nebavilo. Ani výsledky nebyly kdovíjaké. Žil jsem slepou vírou v mé úžasné schopnosti a věřil, že se to nějak "udělá" a na medinu se dostanu, když ne na známky (hahaha:D), tak alespoň přes přijímačky.
Gymnázium uteklo jako rozlitá Odra v devadesátém sedmém a maturitní ročník tu byl cobydup. Smutné je, že jsem se začal připravovat na přijímačky až po maturitě. Měl jsem tedy na přípravu pouhé tři týdny a to je VELMI málo. S nekvalitními základy fyziky, slabou chemií a jakžtakž biologií jsem se nedostal nikam a to byl šok.
Naráz mi došlo, že má budoucnost se rozsypala jako domeček z karet a nezbývalo mi, než se přihlásit na VŠ, kde brali každého. Díky své nezdolné víře v osud (že to tak má být) jsem se během následujících tří let nehlásil na medicínu a věnoval jsem se jednoduchému "studiu" a vlastním koníčkům. Nemůžu říci, že bych se poflakoval - hned v prváku jsem se kvalifikoval na sportovního maséra a praxi jsem se věnoval intenzivně po celé tři roky. Měl jsem svůj masérský stůl, favorita a tak jsem jezdil za klienty. Mimo to jsem měl další různé brigády a tak jsem byl na svůj věk a statut studenta velmi dobře finančně zajištěn.:))
Nicméně v půlce třetího ročníku se naskytla příležitost zkusit medicínu podruhé a tak jsem se začal připravovat. Ovšem úplně jinak než prvně. Najal jsem si gymnaziálního učitele na doučování z fyziky, oprášil jsem učebnice bi/fy/ch a ono to šlo. Nakonec jsem se rozhodl pro Olomouc a byla to ta nejlepší volba.
Začátek studia na medicíně byl krušný. Čekal jsem mnohé, ale šok z obrovského kvanta učiva byl enormní. Já, který se nikdy moc neučil a předešlé tři roky skoro vůbec, se měl naučit anatomii? Nazpaměť? A k tomu chemie, fyzika, biologie a latina? To je vtip?:D Ani dnes na tu dobu nerad vzpomínám a myslím si, že přestože může mít člověk kdovíjakou touhu, tak by si měl jisté kroky velmi dobře rozmyslet a uvážit. Medicína je krásná věda, je to vztah na celý život, ale rozhodně není pro každého. Dá se to ubojovat a vyválčit, ale člověk si sáhne na dno, na to nejhlubší dno Mariánského příkopu, kde je tma jako v ánu. Nevím ani teď, po třech letech, zda učení nebylo pouhým trápením. Pořád jsem se učil a pořád mi to pořádně nešlo. Ve všem jsem procházel "o fous" a to jsem nikde moc nechodil, ničemu se nevěnoval, pouze knihám a studiu. Zejména si vybavuji témata předpitevních a popitevních zkoušení kolegů u zesnulého MUDr. Machálka - většinou jsem vůbec nevěděl na co se jich ptal. Spousta pojmů mi přišla vzdálená jako svět za velkou louží pro aerofobika. Na kamarády z "předešlého života" jsem zanevřel, aktivity, které vyplňovaly můj předešlý život, nadobro zmizely z mého života a celkově kvalita všeho šla někam. Až do teď a to nekecám. Až teď, po třech letech jsem začal opět pomalu žít, chce se mi říci, že jsem v podstatě "vstal z hrobu":))
S jistou dávkou nadhledu můžu ale dodat, že jakýkoliv sebemenší úspěch, ať už zvládnutá písemka z chemie, biologie, či úspěšné přezkoušení z anatomie, mi dělalo velkou radost. Ovšem z mého pohledu připadalo na deset neúspěchů jeden menší úspěch. Chci tím říct, že většinu času ve mně převládala frustrace z nekončícího návalu učiva a mnoha probdělých nocí. Kolikrát mi bývalo po ránu nevolno z toho všeho, co mě daný den čekalo. Situace gradovala ve třetím ročníku, v letním semestru. Některé týdny byly smrtící, protože se mohlo stát, že v daný den mě čekalo zkoušení z patologie a den následující test z patofyziologie a z farmakologie.
Když nad tím tak přemýšlím, cítím obrovskou tíhu toho všeho, co jsem zde zlehka sesumíroval. Působí to všechno až moc syrově a nemožně. Ale přes všechno to "utrpení" si myslím, že tato škola stojí za pokus. Je ovšem vhodné (znova opakuji) zvážit své možnosti a schopnosti. Je dobré si zjišťovat od dobrých kamarádů mediků jejich zkušenosti a číst všemožné blogy a stránky věnované studiu. Podle mého názoru se každá informace hodí, ovšem nic nenahradí vlastní zkušenost.
Dnes, po třech letech medicíny, si myslím, že vhodným kandidátem ke studiu medicíny je prototyp šprta, který má již jistý dril ve studiu a nadprůměrné znalosti ze SŠ, popřípadě má v rodině, nejlépe rodiče lékaře, kteří pochopí a podpoří, když je potřeba anebo by se mělo jednat o nadprůměrně inteligentního jedince či člověka s fotografickou pamětí. To jsou podle mého názoru ideální adepti. Samozřejmě to může zkusit každý, kdo má chuť a touhu se stát lékařem, někdo jako já, kdo se nikdy neučil, neměl nadprůměrný prospěch, nikdy nesledoval žádný seriál s lékařskou tématikou, neměl žádného příbuzného doktora, neměl v žádném lékaři svůj vzor, vystudoval jinou VŠ, která svou obtížností a náročností nesahá medině ani po plantu, ale prostě to chce zkusit. I takoví totiž mají šanci. Já jsem tím příkladem, a přestože dnes hodně přemýšlím nad svým rozhodnutím "zkusit to", jsem hrdý na to, co jsem vybojoval. Teď už vím, že to nejtěžší mám za sebou a že už "to nějak udělám". Sen se pomalu, ale jistě zhmotňuje.
Proto vy všichni, kdo pochybujete a nevěříte si, myslíte, že jste na dně, že to nedáte, že se z toho zblázníte, že jste hloupí a neschopní, řešíte těžké situace netýkající se školy, vy všichni ve mně máte jistotu, že nejste sami.
Vám všem vyjadřuji hlubokou podporu a věřím, že to zvládnete!