Ve čtvrtině

    Čas letí jako voda, na medicíně to platí dvojnásob a tak než jsme se stačili rozkoukat, máme skoro 1/4 třeťáku za sebou. Dá se říci, že tu jednodušší. Zkoušky se blíží, a co víc, mikra už skoro klepe na dveře. Jaký je to pocit? Velice nepříjemný, ovšem nejhorší je to pomyšlení, jak moc jsem pozadu. Myslím, že nejsem rozhodně jediným medikem, který si říká - ještě je čas, ještě musím toto a tamto stihnout a pak už...! :D Smích se vytrácí, je to upřímně řečeno k pláči. Leč co naplat? První týdny byly náročné. Dostat se znovu do tempa trvalo nějakou dobu a ve škole jsem (opět jako v prváku) od pondělí do pátku. Respektive od pondělních devíti hodin do páteční půl čtvrté (to mi končí chirurgická nebo pediatrická propedeutika - předměty se týden co týden střídají).

    A jaký tedy je ten třeťák? Náročný a to pořádně! Nechci ztrácet svůj neskomírající optimismus, ale je potřeba si nalít čirého vína a opravdu zdůraznit, Vám budoucím třeťákům i všem ostatním, že ve třetím ročníku se všechno láme. Končí preklinická část studia, začíná klinika. Ta se už promítá i do rozvrhu třeťákova - však máme Vnitřní lékařství 1 a Pediatrickou a Chirurgickou propedeutiku! A to je panečku něco; lékaři nás začínají brát jako něco víc než embryo (kolikrát nás osloví kolego/kolegyně:) a na interně dvojce jsem už jako doma. Ještě mi chybí kávička připravená milou paní sekretářkou a z fleku bych si mohl potykat s kapacitami:)) Je to jen sen, ale proč občas nepopustit uzdu představivosti?;)

    Zlomový třetí ročník je ve své podstatě krásný a zajímavý. Už to není biflování svalů, cév a Krebsova cyklu, ale konečně se dostáváme "subcutaneum" (čti pod kůži) patologii a patfyz. To jsou dva zlomové předměty (samozřejmě to samé se dá z hlediska viability studentovy řici i o zimní mikře, ale přece jenom to není vončo). Jakoby patola a patfyz otvíraly pomyslnou bránu k úspěšnému dokončení studia. Konečně začíná nebohý medik pronikat do tajů nekonečně hluboké studnice patologického vzdělání se všemi svými nádory a nemocemi a záněty. Konečně jakoby studium medicíny dostálo svého slova. Tatam jsou cvika z biologie či biochemie. Kde jsou časy strávené nad pitevními stoly v anatomii. Vše je poctivě zapomenuto, aby v těchto dvou obsáhlých předmětech bylo opět postupně rozpomenuto a hlavně vzájemně dávalo smysl. Je jasné, že pokud chci dát zkoušku z patfyz, tak nestačí umět nahrkat Nečasovy knížky jako básničku, ale je klíčové rozumět fyziologii ze druháku, a umět si všechno pospojovat třeba s biochemií. Vše má své místo a je potřeba si to v hlavě urovnat, protože klinická část, tedy druhá polovina studia, již není o tom naučit se do toho a toho tolik a tolik, ale samostatně uvažovat, klást si správné otázky a umět vycházet s pacienty. Kéž bych tak udělal ten "pekelný" třeťák a mohl tak patřit mezi "šťastné" vyvolené. Vždycky jsem stavěl na přístupu k pacientovi, protože podle mé filozofie je alfou i omegou vztah lékař-pacient a pokud je doktor inteligentní (nebo alespoň udělá medicínu) a zároveň se dokáže v mezích empaticky vcítit do pacientova bolu, tak bude jistě skvělým felčarem.

Když dosavadní zkušenosti se školou tento rok shrnu v jednoduchých bodech, tak:

•  v patole se občas zkouší (ústně nebo test) - je potřeba se učit cca co tři týdny/měsíc
•  v patfyz se píšou testy co 3 týdny - zde je nutnost se pořádně naučit na testy. Minimum z testů musí dát na konci semestru 70%.
•  v mikře záleží na vyučujícím - může i nemusí zkoušet
•  v socku se doporučuje umět psát (a napsat esej) - zde je absolutní nutnost umět se obrnit a sebereflexně předcházet pejorativnímu chápání předmětu. Byla by to škoda:)
•  přednášky z patfyz a patoly jsou (většinou) zajímavé, stojí za to
•  v klinice je vhodné dávat pozor. Vše, o čem vykládají lékaři se zatraceně hodí, takže poslouchat a psát si poznámky

    Myslím si, že takovéto malé shrnutí není od věci, protože ve srovnání s předešlými léty je toho opravdu o hodně víc. Víc informací a víc vjemů. Ale také více zážitků (pitevna, propka na chíře/dětském - to záleží na kantorech). S jistotou mohu říci, že mě třeťák hodně baví. Jo, je toho moc, ale je to opravdu zajímavé a hlavně - konečně to do sebe zapadá. A o tom to vlastně všechno je.