Můj názor na medicínu

    Na medicínu jsem šel s vidinou, že jednou budu pomáhat a léčit. Pevně věřím, že podobný názor měla většina mých spolužáků minimálně na začátku studií. V průběhu let se také měnil postoj ke studiu. První tři roky jsem si stál za tím, že chci tu školu dodělat, druhá půlka už se nese ve znamení "musím". Nejen kvůli sobě, svým snům, ale také pro ty nejbližší, vždyť i oni trpělivě snášeli mé krize během zkouškového a radovali se společně se mnou, když se zadařilo. Věřím, že hlavně díky velké podpoře rodiny a pevnému zázemí se mi podařilo (téměř) ukončit pátý ročník (t. č. ještě zítra a prázdniny!:

    Ačkoliv se může zdát, že se jedná v podstatě o idylickou cestu náročným martýriem různě složitých zkoušek s hepyendem, tak není vše samozřejmé a bez překážek. Čím víc se blížím k toužebnému absolutoriu, tím víc se setkávám s druhou stránkou věci - tou "temnější". A to na všech frontách. Uvědomuji si, že po pěti letech intenzivního studia nic pořádně nevím. Nedokážu hned zareagovat a má rigidita se postupně stupňuje. Neznám jednoduché a zřejmé postupy v léčbě a trápí mě to. Ano, nejsem žádný "yntelygenta", nejsem suverén a nemám pocit, že budu ten největší borec ze všech, který to všem jednou natře. Doufám, že příští rok doklepu a postupně se zapracuji a časem budu schopen odvádět kvalitní práci na úrovni. Systém pregraduálního studia není nejsprávnější a nevede medika k uvažování, ale k biflování kvanta informací, z nichž není schopen vytřídit to nejpodstatnější. Situace se bude časem lepšit, ale je to běh na hodně dlouhou trať. Jenže kolikrát během klinické fáze studia dostala má motivace pořádně zabrat, když se nejeden lékař rozohní o mizerné situaci ve zdravotnictví, šlehá plamenem na systém a východisko vidí pouze a jenom v emigraci do západních států, protože "jenom tam budete adekvátně zaplaceni za práci, kterou děláte". Kolikrát jsem se setkal s vyhořelými lékaři, jež tvrdí, že dnešní systém předatestační přípravy je jedna velká katastrofa a určitě by do toho teď a v takovém stavu nešli. Že peníze jsou sice fajn, ale vykoupeny mnoha a mnoha přesčasovými hodinami, které by radši trávili se svými rodinami a dětmi. Kam až to může zajít a jak se to bude jednou řešit? Toto má být vize nás, mladých lékařů? Frustrace, frustrace a znechucení. Kdo se z mých kolegů nemůže dočkat, až nastoupí do praxe s tím, co do nás teď hustí? Kdo se tetelí radostí, že tohle všechno podstoupí?

    Přepracování a nedostatek odpočinku logicky vede k vyčerpanosti fyzické a zejména psychické, což se odráží na přístupu lékařů k pacientům. A ti si logicky stěžují na nepříjemné a arogantní chování personálu. Výjimky se najdou, ale je jich jako šafránu.

    Stěžovat si je mimochodem v dnešní době trendem, protože každý chce maximální míru komfortu, stoprocentní péči a především - každý je přece individualita, unikát, jedinečný a chce to nejlepší pro sebe počínaje zdravou stravou, konče ...? Dnešní doba přeje přesně tomuto postoji a není se čemu divit, odlišovat se dnes letí. Nikdo nechce být uniformní, spousta lidí má pocit, že je středobodem vesmíru a všechno se točí jen kolem nich. I na škole se tato praktika jeví jako moderní. Aktuální tedy je stěžovat si na náplň studia, neschopné vyučující, arogantní sestry a lékaře, nezájem předávat vědomosti a celkově na všechno co se dotýká mé jedinečnosti. Vždyť to je vlastně správně, jen ať všichni respektují můj názor a rozhořčení. Jen ať se všichni poserou kvůli mně, Já jsem ten nejdůležitější, Mně je ubližováno, tak ať trpí ideálně všichni. Nemluvě o tom, že právě ten můj názor je nejsprávnější a kdokoliv se projeví jinak, tak mě ohrožuje. Tito lidé vůbec neberou v potaz, že jsou tu i tací (a je jich velmi málo), kteří stále mají sociální cítění a chtějí pomoct ostatním (pacientům, ale třeba i spolužákům). Kterým jde o jakés-takés společné fungování napříč rozdílům a spíš než ničit, chtějí společně budovat. Vždyť celé studium je svým způsobem týmová práce, jenže kde se hrabeme my všeobáci na zubaře. Situace se horší rok od roku i u nich, ale přece jenom ještě na tom nejsou tak mizerně jako my. Mám velké štěstí, že jsem ve skupince, kterou můžu označit jako jednu z nejlepších (pro mě). Kde se dá otevřeně bavit na různá témata, vykládat o volnočasových aktivitách, zážitcích a všem možném příjemném a nejen nadávat a pomlouvat všechny a všechno.

    Přemýšlím, zdali se po škole změníme všichni k lepšímu a naráz prokoukneme, stanou se z nás samaritáni a lidé se srdcem na dlani, jež budou vykonávat svou profesi, tedy lépe řečeno umění, s láskou a nekonečnou trpělivostí. Zda si nebudeme navzájem šlapat po krku, dělat naschvály a těm lepším z nás budeme upřímně přát kariérní úspěchy a vysoké finanční honoráře. Zda se po škole budeme s některými blízkými i nadále scházet a nebudou pro nás pouze bývalými účelovými zprostředkovateli zjednodušení si studia. Jak nad tím tak bádám, nejsem toho názoru a ačkoliv se opravdu snažím představit si jen to nejlepší, tak nevěřím, že se změníme ze dne na den. Dokonce bych řekl, že pokud půjde doba nadále do sraček jako doposud, tak to bude jenom horší. Ideálním řešením by bylo začít každý u sebe. Otázka - proč bych to dělal, vždyť sám jsem dokonalý, ať se radši zamyslí ti druzí.

    Uvažuji také nad tím, co mám sám dělat, abych nedopadl stejně. Odstěhovat se někam do hor a tam si založit biofarmu a věnovat se lékařskému řemeslu? Nebo snad odcestovat někam do zemí třetího světa, kde je skutečná nouze, bída a hodnoty lidí jsou postaveny jinak? Říká se, že kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Možná, že k spokojenému životu bude stačit určitá míra tolerance, na druhou stranu vymezení jasných pravidel a smíření se s tím, že pro hodně lidí budu prostě ten "divnej".

    Vím, že pro ty, kterým jsem šlápl na kuří oko, budu ještě větší (tynejsprostějšívýrazykteréznáte:). To je logické, nikomu neberu názory (a citové výlevy:) a pokud kdokoliv chce, ať mi jej sdělí jakoukoliv formou (ideálně osobně:). A ačkoliv mě všechna nařčení a pomluvy trápí, chápu, co člověk to názor, ale ten můj (který NEpovažuji za jediný správný) nezmění. Taktéž bude pro mnohé zarážející, že tento můj "sluníčkový" a veskrze motivující web je rozčeřen snůškou plnou negativity a nespokojenosti. Holt i takové je studium medicíny, přesto stále pevně věřím, že situace může být lepší a záleží na každém jednom z nás, jak se k tomu postaví.

    Úspěšné zkouškové milí kolegové a příjemné prožití letních prázdnin!

"Kéž jsou všechny bytosti šťastny!";)

JL