Letní ošetřovatelská praxe

 

Jednou z podmínek úspěšného ukončení druhého ročníku na medicíně je třítýdenní praxe v nemocnici. Jedná se spíše o sesterskou činnost, i když ani toto označení není zcela správné, neboť málokterý medik ovládá bez předešlé zkušenosti všední povinnosti sestry. Nejsem si zcela jist, ale domnívám se, že praxi lze absolvovat buď na chirurgickém nebo interním oddělení v nemocnici, která má smlouvu s univerzitou. Celkem musíte absolvovat 150 vyučovacích (!!) hodin, což odpovídá celým 112 hodinám tvrdé dřiny. Co jsem se bavil s medičkou - taky praktikantkou z 2.LF, tak oni mají pouze dva týdny praxe a za ní dostanou celý jeden kredit, narozdíl od nás!:P

První věc, jenž si musíte vyřídit, je ona smlouva. Tu najdete buď na stránkách univerzity, ale já doporučuji obětovat chvilku času a stavit se na studijní za příjemnou paní Blankou Vágnerovou. Ta vám sdělí nezbytné informace a tipy, co, kde a jak vyřídit. Se smlouvou neotálejte, zařiďte si ji nejpozději do začátku června, ale spíše dřív, protože od poloviny června se řeší promoce a to je docela frmol. Ze studijního tedy směřujte své kroky do nemocnice, kde jsem nejprve zašel za přednostou interny, oznámil mu svůj záměr a pak také za vrchní sestrou. Ta je kardinálně důležitá, protože právě ona vám bude potvrzovat úspěšné splnění praxe. Nakonec tedy sekretářka, s kterou jsem sepsal smlouvu a hurá dom.

Již jsem se zmínil, že já volil internu, která je v Opavě vcelku v dezolátním stavu. Nevěděl jsem do čeho jdu, rozhodl jsem se na základě skutečnosti, že můj bratranec tam dělá lékaře a také proto, že nemocnice je kousek od místa, kde bydlím, tudíž jsem ušetřil za dopravu a stravu, což se taky počítá (ať už z důvodu, že makáme zadarmo, tedy nula peněz, ale také za nula kreditů - přeci to děláme hlavně pro sebe! :P). 

 

Termín mé praxe jsem si stanovil od 29.7. do 16.8. Zpětně mohu říci - dobře jsem udělal, protože nám na oddělení alespoň netáhlo a bylo pěkně teplo (během druhého týdne na ošetřovně i 29°C!). Zaplaťpánbů za poslední týden, kdy teploty šly konečně dolů a pracovní prostředí již nepřipomínalo rozpálenou zinkovnu či vysoké pece v Ostravě. Pokud si myslíte, že v roce 2013 jede normálně v nemocnici klimatizace či alespoň větráky, tak jste totálně mimo. Neexistuje. Alespoň v Opavě ne. Tam, kde Opavská nemocnice ztrácí na kvalitě vybavení, vše dohání a zdaleka předhání v přístupu personálu k pacientům (jejich příbuzným a v neposlední řadě mně a dalším praktikantům). Tímto chci veřejně vyjádřit svůj respekt a velký dík za přijetí, kterému se mi na L3 dostalo. Nechci a nemůžu jmenovat všechny sestřičky, lékaře, sanitáře i uklízečky, ale za všechny alespoň staniční sestra paní Jana (která nám připravila občas ledovou kávu s nanukem, nealkoholický drink, na ochutnání vlastní marmeládu a horčici:D), velice šikovná sestřička a odedneška už i mladá paní Lenka a taky sestra Hanka, která se o mě starala celý poslední týden.

V čem tedy spočívalo slavné mé působení na eL trojce - ženském oddělení? Hned na začátek je potřeba si ujasnit, že není interna jako interna. Určitě nelze srovnat opavskou a olomouckou internu. V Opavě je interna místem pro všechny ty, kteří jsou přijati v noci či během denní služby a zároveň přeposláni z JIP i jiných oddělení. Pro všechny tyto pacienty je jedna třípatrová budova, původem z 20. let minulého století. Žádné specializované oddělení gastro-hepato, kardio nebo plicní. Taková je Opava. Jestli někde platí heslo: život tě naučí, tak pak jedním z míst, kde se opravdu naučíte vše potřebné k lékařské praxi, je tato nemocnice. Snoubí všechna výše zmíněná oddělení a takovou menší třešničkou na dortu je fakt, že valná většina pacientů je ročník 30 a starší. Zároveň tedy opavská interna zastává funkci LDN. V takovém případě je nutné počítat s tím, že občas někdo odejde na věčnost. I já se setkal s dvěma exity a dvěma infarkty, lehčí nebo těžší CMP u ležáků, kteří nekomunikují, nepočítám.

 

První dny byly jednoznačně nejtěžší, protože jakožto hlava pomazaná, teorií částečně osvícená, praxí zdaleka nepolíbená, jsem přišel do kolotoče, který nemá konce, jako někdo, kdo vůbec neví co má dělat a jak. Měl jsem to štěstí, že se mě ujala velice fajn sestřička v mém věku, která mi vše s trpělivostí vysvětlovala a ukazovala. Zároveň mě nechala si většinu činností vyzkoušet. Když tak teď přemýšlím nad výkony, jež se běžně provozují, nevím o ničem, co bych si nevyzkoušel. Je to pro mě velké zadostiučinění, protože sestry moc dobře věděly, že nic pořádně neumím a přesto ve mě měly důvěru. Toho si cením.

Typický den začíná v 5:45 na sesterně, kde se předává služba po noční. O noční se zmíním dále. Noční službu většinou zvládnou tři sestry, denní pak zhruba 6-7 lidí, včetně ošetřovatelky (což není zdravotní sestra, ale v praxi toho dělá hodně nad rámec svých povinností). Je tomu tak z jediného důvodu - práce je moc a každá ruka navíc je vítána. Tak přistupovaly i ke mně, takže o půl sedmé jsme všichni navlékli ochrannou zástěru na jedno použití a hurá na hygienu ranní. Je nutno zmínit, že L3 se skládá z 15 pokojů, přičemž dva jsou jednolůžkové, jeden dvoulůžkový a zbytek třílůžkové. Kdo umí počítat, dokáže vcelku rychle usoudit, že pacientů může být celkem hodně. Prvních šest sedm pokojů se považuje za soběstačné, zbytek jsou povětšinou ležáci s různým stupněm (ne)schopnosti se o sebe postarat. Jsou tací, kteří se umí nakrmit sami, ale i jiní, které je potřeba polohovat, umývat na lehátku ve sprše, krmit a všechno ostatní dělat. Druhá polovina také bývá z velké části převážně zacévkovaná.

Po ranní hygieně a úpravě postelí se jedni vrhají na léky, druzí připravují snídani a já později točil ekg. Během toho všeho chodili na oddělení sanitáři pro pacienty jedoucí na vyšetření a já jim byl po ruce, v situacích, kdy bylo potřeba přenést pacienta z postele na lehátko a naopak. Zbytek osádky pracoval na počítačích a vypisoval žádanky, příjmy i ty, kteří se loučili (a většinou přesídlili na GDO). Staniční dělala všechno možné. Kde byla potřeba, pomohla.

Po snídani se měřily tlaky. To jsem většinou dělal sám a jsem za to rád - myslím, že teď to mám celkem v ruce (a uchu). Kolem deváté začali chodit po pokojích lékaři a vyšetřovali si svoje pacienty. Vždy v úterý a pátek se dělala velká vizita, kdy s lékaři (většinou lidi do 30 let) chodil přednosta nebo primářka. Měl jsem to štěstí, že mě staniční pouštěla a já mohl vnímat tu atmosféru, kdy primářka/přednosta vyšetřovali a lékaři zapisovali a zároveň získávali zkušenosti od starších kolegů. Má úloha byla poslouchat a pozorovat a po každém pacientovi nastříkat lékařům na ruce dezinfekční gel. Zní to směšně, ale mně daly vizity hodně zkušeností a nebudu daleko od pravdy, když se přiznám k tomu, že celé toto působení ve mně utvrdilo pocit, že přesně tohle bych chtěl jednou dělat. Sice asi v jinačí nemocnici, na jiném oddělení, ale tuto práci. Myslím, že bych se v tom viděl. A to nemluvím o tom, jak jsem se cítil, když mě lidi zdravili první a oslovovali pane doktore. Jo, tohle by se mi jednou líbilo. Také musím pochválit přístup lékařů - když mě něco zajímalo, nebál jsem se zeptat a vždy mi bylo všechno srozumitelně vysvětleno. Klobouk dolů. 

Po vizitě se připravovaly obědy, pak se roznášelo jídlo, popřípadě krmilo nemohoucí. Ani na jídlo si nemůžu stěžovat, pokud zbylo, mohl jsem si vzít a tak jsem vyzkoušel skoro všechno, co bylo k jídlu a za sebe říkám - chutnalo mi. Je fakt, že nejsem vybíravý ani náročný a sním (skoro) všechno. Zatímco se vařilo, jiné sestry stále něco dělaly - připravovaly infuze, léky (per os, i.v., s.c., i.m.). Když jsem nic nedělal, chodil jsem na procházky - odevzdávat vzorky na mikrobiologická vyšetření, do centrálních laboratoří, do lékařského i nemocničního skladu. Kolem poledne jsem měl půlhoďku pro sebe a tak jsem chodil na vedlejší oddělení L4 za bratrancem - lékařem, se kterým jsem řešil různé případy a také s ním chodil po jeho pacientech a sledoval vyšetření, která on vykonával či přihlížel.

Kolem jedné jsem opět běhal s tlakoměrem a pomáhal s převazy a když se nachýlila druhá hodina odpolední, tak jsem byl rád, že jsem odkráčel do šaten, hodil na sebe cyklistické kalhoty a triko a valil směr domov. Každý den letěl jako voda a ani teď nechápu, kde se ten čas ztrácel. Zvláštní...

 

Dvakrát jsem se přihlásil na noční, která byla od šesti do šesti. Zajímalo mě, jak budu zvládat spánkový deficit, obě noci jsem spal tak dvě hoďky maximálně. Zbytek času se vždy nějak využil - večer opět tlaky, léky, večeře, druhá večeře, papírování a v noci příprava na další den. Sympatické je, že během noci se připravovaly léky a zapisovaly se všechny úkony, co měla dělat ranní služba tak, aby s tím měla co nejméně práce. Kolem půlnoci se počítal příjem/výdej tekutin a kolem druhé ranní chvilka oddechu, protože od čtyř už se zase připravovalo na ráno. Samozřejmě v mezidobí stále někdo něco potřeboval. Také během noci došlo ke zmíněným dvěma úmrtím, resp. nad ránem. Infarkty byly načasované na čas před polednem, odpoledne pak býval klid, protože to je doba návštěv a tak se všichni pacoši snaží přežít do večera. A tak to jde pořád dokola. Když jsem náhodou nevěděl co dělat, tak mi dali na starost doplňování zásob nebo starost o lékárnu, kde jsem přerovnával léky a vyřazoval ty s prošlou lhůtou. Jindy jsem seřazoval papíry do složek a podobně. 

Prostě a jednoduše, práce bylo nad hlavu, ale všechno mělo svůj řád a smysl. Mě praxe absolutně pohltila a když jsem se loučil s celým oddělením, neměl jsem daleko k slzám. Rychle jsem zapadl a jak říkám, přišel jsem bez ničeho a odešel s tím nejcennějším - zkušenostmi a novými přátelstvími napříč celým věkovým spektrem. V tu chvíli jsme si byli všichni rovni a opět opakuji, moc děkuji sylabu za tuto velmi pozitivní zkušenost. Je pravda, že jsem mohl mít štěstí na dobrý kolektiv, ale stojím si za tím, že každý strůjcem svého štěstí. Do všeho jsem šel naplno, nabízel jsem se pro jakoukoliv práci a neodmítnul jsem nic. Všechno bylo přínosné, i klyzmata, průjmy, exkrementy hrající všemi barvami, moč - všude moč a samozřejmě kref!

Neměl bych ještě opomenout na infekci, která byla i na L3 - jednalo se o SBLA+ a MRSA. V obou případech jsme museli dodržovat přísná hygienická nařízení - tedy rukavičky, rouška, čepka a plášť. Po návštěvě pokoje dezinfekce - všude. Taková byla realita. Chuťovkou byla hnisající rána, která byla napadena právě jednou z těchto infekcí. Nádhera.

 

Přiznám se, před zkušeností v nemocnici jsem se osobně se smrtí a umíráním na vlastní oči nesetkal. Po zážitcích nabytých během praxe se dívám na život opět jinýma očima, a přestože jsou mé hodnoty jasně dané a neměnné - na prvních místech zdraví mé a mých nejbližších, pak dobré vztahy, rodina a práce (škola) a finanční zajištění na místě třetím - musím opět smeknout před životem samotným, protože něco tak křehkého, ale zároveň tak vroucího, se nedá ničím nahradit, nijak vyčíslit ani nikterak vyobrazit. Cena života je nesmírná a je potřeba se k tomu takto stavět nejen teď, v období studií a prvních let praxe, ale také v době, kdy budu/budete lékaři s mnohaletou praxí. Je vyloženě nutnost a povinnost každého jednoho lékaře zvlášť, aby nikdy nic nepodcenil, neznevažoval, či se vysmíval. K tomu všemu je potřeba přidat lidskost, nadhled, zdravý rozum a smysl pro humor. Myslím a věřím, že takovýto kompilát, či jen jeho slabší roztok, bude stačit k tomu, aby z vás jednou byli kvalitní a uznávaní lékaři. Pracovitost neuvádím záměrně - ta je samozřejmostí.

 

Těšte se na praxi. O nic nepříjdete, naopak - hodně získáte. A přitom zadarmo. Za sebe říkám, že mě nemrzí o tři týdny kratší prázdniny. Tato zkušenost je totiž k nezaplacení. A mě to bavilo. Hodně. Pokud bude příští rok čas, určitě si na pár dní skočím zpátky na eL trojku.;)

 

P.S. Opavská nemocnice si staví novou internu, která by měla být otevřena během roku 2015.:)