Předvánoční rozjímání

    Další Vánoce na medicíně, v pořadí již čtvrté, se blíží světelnou rychlostí a s radostí si mohu konečně říci - tentokrát si je užiju jako každý normální člověk. Letos si nedávám žádné cíle ve smyslu "pojedu do Štědrého dne, dám si večeři, rozbalím dárky a pak zpátky k učebnicím". Tentokrát ne! Při krátké retrospektivě se mi zcela syrově vybaví první "medicínské" svátky vánoční se štosem přednášek z chemie, budíček kolem půl osmé a jedeme. Vánoce - nevánoce, Silvestr - nesilvestr. Na zkoušku jsem šel tehdy 4. ledna a měl jsem štěstí, chemie vyšla. Dost dobře si pamatuji i strach a nejistotu, jež mě po celou sváteční dobu pojímaly, protože se říkávalo, že chemie je prvním sítem na škole. Něco na tom pravdy bylo, jelikož pár nešťastníků v sítích lékařské chemie opravdu uvízlo.

    Druhý rok měl být "relativně" pohodový - v zimě zkoušky z histologie a neuroanatomie (tehdy ještě třísemestrální anatomie;). Nebyl bych to ale já, abych zkouškami neproklouznul bez ztráty kytičky. Plánoval jsem si devátého ledna anču a na konci měsíce histolu. Takže opět Vánoce v knížkách. Celkem živě mám v paměti třetího Čiháka (nejtěžší váhová kategorie mimochodem:) a pro mě zcela nepochopitelné dráhy. Kromě učení si přesně pamatuji dvě situace: nepříjemnou salmonelovou infekci, jenž mě postihla v průběhu svátků, a tudíž mi ubrala pár dní nepřetržitého studia neuroanatomie a především pak narození mého kmotřence Kryštůfka, který mi dodával během tohoto náročného období sílu ke studiu. Nakonec jsem si táhnul anču až do poloviny května, protože se u zkoušky nezadařilo a potýkal jsem se s celkovou studijní krizí. Tohoto počínání osudu ovšem nelituji, protože jsem získal nové kontakty a vztahy a kdoví, kde bych dneska byl, kdyby to tak všechno nakonec nedopadlo.

    Maligní třetí ročník se nesl v duchu trojboje - mikra - patfyz - patola. Ačkoliv to bude ode mě v tuto předvánoční dobu vůči nynějším třeťákům hodně nemístné a demotivující, zcela jednoznačně musím říct, že mikrobiologie byla (nejen) pro mě tím největším zlem ve třeťáku. Apropos zkouška se koná v zimě, tedy učení opět přes Vánoce. Tentokrát jsem začal mnohem dříve, již začátkem listopadu jsem si vypisoval poznámky k jednotlivým bacilům a na první termín jsem šel až kolem desátého ledna, tedy cirka dva měsíce studia. Přesto jsem měl pocit, že nevím zhola nic. I taková může být mikra. Nechci ovšem generalizovat mé problémy na celý ročník, protože, jak to tak bývá, se našli tací, kterým učení šlo a dokonce je to i bavilo. A samozřejmě existovali i takoví odvážlivci, kteří pokořili mikrobiologii před Vánocemi.

    S mikrou jsem válčil až do konce ledna, ale s pomocí shůry jsem zkoušku udělal a měl tedy relativně dobře našlápnuto do čtvrtého ročníku, jelikož se říkává, že kdo dá v zimě mikru, je napůl ve čtvrťáku. Prosím ale, abyste tuto "informaci" brali s velkým nadhledem, jelikož v létě u zkoušek z patoly a patfyz se málokdo dívá na to, zda máte nebo nemáte hotovou mikrobiologii. Primární jsou vždy znalosti. A štěstí.

    Letos nás čeká zkouška z farmakologie, na konci ledna končí můj kroužek neurologii (ukončení samozřejmě ústní zkouškou) a tím by mělo to nejtěžší ze čtvrtého ročníku být za námi. Píše se to snadno, koná hůře, ale je potřeba v sobě pěstovat pozitivního ducha a naději, že vše dobře skončí, protože ono to opravdu nakonec dobře dopadne, ale chce to trpělivost a píli. V neposlední řadě pak řád, klidné prostředí a chápavé okolí. Žádnému medikovi neprospívá, když na něj okolí doráží ve smyslu: "Ty se zase učíš? Však máte jenom dvě zkoušky! Jednou si to přečteš a něco jim tam řekneš. To dáš, jsi chytrý/á. Vždyť se to učíš už tak dlouho, to už musíš umět i pozpátku." A další… Proto apeluji na příbuzné, rodiče, kamarády a partnery - buďte k nám ohleduplní a snažte se pochopit naše intermitentní stavy těžké psychotické deprese a bipolární poruchu. To vše totiž fyziologicky patří ke studiu medicíny a bylo by hodně zvláštní, kdyby tomu tak nebylo.:)

    Rád bych ještě shrnul uplynulé tři měsíce, které utekly jako voda. Čtvrtý ročník je velkou změnou, ačkoliv se to na první pohled nezdá. Do školy se chodí stále, přezůvky a plášť je každodenní rutinou a nedej Bože, abyste neměli vizitku se jménem, holoto jedna!:) Přesto je klinická část už o něčem trochu jiném. Pevný rozvrh vystřídala bloková výuka (která ovšem některým příliš nevyhovuje - já patřím k nim:), začínáme poznávat skutečnou praxi se všemi klady i zápory a co je (minimálně pro mě) hodně přínosné - jsme v kontaktu s lékaři - kliniky a pacienty. Inu, těch pacientů není tolik a praxe také ne, ale pořád je to o dost lepší než předtím. Kolem mě je hodně těch, kteří čekali něco jiného, víc praxe, víc akce, víc medicíny, ale je potřeba brát v potaz fakt, že my jsme tam častokrát navíc, překážíme běhu nemocnice, není z nás finanční profit a dost času podpíráme zdi. Zní mi to poněkud negativně, ale chci k tomu dodat, že ne všude je to stejné. Ne všichni lékaři jsou vyhořelí a depresivní, ale jsou a je jich nemálo. Přesto existují i tací, které to i v důchodě baví a je to na nich znát. Je velice důležité tyto lékaře hledat a čerpat od nich co nejvíc. Učit se od nich, jak na sobě zapracovat, abych také nevyhořel. Prakticky každého klinika se ptám na tu samou otázku: Baví vás to? Nesemlelo vás to? Proč jste si vybral zrovna tento obor? Odpovědi se různí, ale pozitivní zjištění je, že se dá vybírat z obrovské škály oborů a specializací a tak si téměř každý přijde na své. Fajn je vědět, že lze prožít život lékaře s pocitem naplnění, povědomím o vlastní hodnotě a především, že to má smysl. Ale je vyloženě nutností pracovat na sobě, na tom, kdo jsem, co dělám a proč to dělám.

    Mě osobně zatím nejvíc nadchla psychiatrie. Diametrálně jiný obor, než všechny ostatní. Personál je celkem mladý a nadšený a pět z pěti psychiatrů, kteréžto jsem oslovil, jsou spokojení se svou prací. To je úplný opak oproti internistickým/chirurgickým oborům. I tam je spousta mladých lékařů (řekněme do pětatřiceti), ale hodně z nich je nespokojených, přepracovaných a také jsem se setkal s názorem, že jít na medicínu bylo to úplně nejhorší rozhodnutí v životě, co daný lékař udělal. To je hodně smutné. A varující.

    Studium se rychle přelilo do své druhé poloviny a tak je potřeba si pomalu obhlížet terén. Ano, stejně jako před příchodem na medicínu je jasné, že se nedá soudit náročnost studia bez vlastní zkušenosti, ale náznaky z okolí je potřebné alespoň vnímat. Mít povědomí, že se nejedná o procházku růžovou zahradou, že dřina bude veliká a častokrát se dostaví krize. Ale za ten pokus to stojí. Stejně tak je, dle mého názoru, dobré observovat a když je to možné, ptát se. Zjišťovat, kde to koho a jak baví. Realitou budeme políbení až po promoci, ale pozornost a všímavost nám mohou pomoci lépe se adaptovat.

    Jak často říkávám, za svůj relativně krátký život jsem si prošel hodně náročnými zkouškami (a to nejen studijními), které hodně bolely a ještě hodně jich mě jistě čeká, ale přesto je mnohem více pozitivních zkušeností, za něž jsem vděčný a za které osudu každodenně děkuji. Studium medicíny je jednou z nich.

Šťastné a veselé Vánoce všem!