Podesáté

    Tak a máme nový semestr za dveřmi. Pokud dobře počítám, tak už desátý na medicíně. To je pěkné dvouciferné číslo. Na to, že nám před chvilkou teklo všeobácké mlíko po bradě, jsme se doplazili už celkem daleko. Někteří z nás už mají jednu či dvě státnice za sebou, další zvažují možnosti profesního uplatnění v zahraničí a já si tu jen tak něco málo sepisuji. Je fakt, že času není nazbyt, ale nalejme si čistého vína:) - v klinické fázi studia už nemusíme neustále drtit knihy o rozsahu deseti Biblí a průběžných testíků už je taky pomálu (jsou vůbec někde?:).

    Zajímavé je ovšem pozorovat, co s námi ta škola udělala - fyzické metamorfózy přejdu, neb na někoho zub času zapůsobil více na jiného méně. Podstatný je především postoj, nás, téměř veteránů, vůči zdravotnictví jako takovému, vůči naší budoucnosti, uplatnění, místu v životě. Je zřejmé, že každý z nás šel na tuto nelehkou školu s určitou vizí. Jedni chtěli pomáhat nemocným dědečkům a babičkám, jiní uzdravovat roztomilé dětičky a další řezat, tedy operovat lidi. Smutné je, když sem někdo šel, protože musel, jelikož mu to bylo doporučeno, či nakázáno rodinou nebo jen proto, že měl samé jedničky a takoví vlastně patří "na doktora". I tací tady byli, jsou a budou. O těch se rozepisovat nebudu. Jde mi ale o skutečnost, že v průběhu uplynulých let jsme toho (ne)viděli tolik, že spousta z nás změnila názor na naší budoucí profesi a zaměření, protože třeba nechce pracovat s úzkostnými pacienty (pardon, klienty), nechce makat za směšný žold a trávit v nemocnici dny zbývající do posledního soudu, ale vidí se někde jinde, při nějaké jiné činnosti.

    Také já v průběhu let na medicíně měnil svá stanoviska, zaměření a názory a myslím si, že to tak má být. Na medicínu jsem šel s vizí pomáhat potřebným. To je pěkný cíl. Leč čas, který jsem investoval v průběhu prvních tří let do studia mě mnohokrát nahlodával k úvahám, zda vložená investice (zde čas, nervy a zdraví) se mi někdy (nějak) vrátí. Jasně že vrátí (namítne většina), vždyť budu dělat jedno z nejuznávanějších povolání (opravdu?), peníze nebudu mít špatné a když nebudu úplně blbej, tak i nějaký profesní růst by se mohl naskytnout.

    Ale! Po překlenutí tří nekonečně dlouhých let na preklinice se natěšený medik dostává na kliniku a zjišťuje, že realita je zcela jiná než fantazie protkaná obrazy ze seriálu doktor House. Chvála kolegům, kteří mají v rodině lékaře a mají takovou nějakou představu o tom, jak to chodí za provozu, my ostatní jsme byli vrženi do jámy lvové v podstatě po hlavě. Jak to popsat jednoduše a pochopitelně? Ona ta medicína totiž není jenom o léčení a předepisování medikamentů. Je především o sepisování, vypisování, potvrzování, schvalování, podepisování, razítkování a všelijakém byrokratickém úředničení. Jednu příjmovku sem, další propouštěčku tam, sepsat všechno použité, zapsat co všechno se provádělo, vypsat teplotky, a tak dál až do alelůja.

    Člověk zběhlý si řekne - a tos netušil? Ne, já to nevěděl. Nenapadlo mě, že 80% pracovní doby budu čubrnět do počítače a cosi psát, kopírovat a vkládat. Dobře, chirurgické obory jsou výjimka, ale jinak to tak nějak je všude. Proč to tak je? Aby měli úředníci co žrát. Samozřejmě nejen proto, ale v podstatě to tak je. Nemluvě o tom, že písemnou formou se lékař chrání proti případné žalobě či snaze o poškození jeho osoby, což v dnešní době a společnosti není zdaleka výjimečné. Výjimečné ovšem je, když máme tu čest setkat se s odborníkem, skvělým lékařem a člověkem, který všechno toto protivenství a nutnost bere s nadhledem, umí léčit, učit a usmát se. Vždy, když narazíme na tyto jedince, stává se medicína opět a zase tím úžasným řemeslem, pro které jsme se rozhodli, a v poslední době na mě takto působí odborníci na pediatrii, kde právě nyní stážujeme.

    Je radost, když si můžeme osahat nejen teplotku, ale i pacienta, když nám dovolí převaz rány či zápis naší vlastní vizity, když si to všechno můžeme tak nějak vyzkoušet a uvědomit si, že s velkou dávkou pokory, nadhledu a optimismu to jde a vlastně je to celkem fajn. Vždy samozřejmě záleží na mnoha faktorech, podstatné bude, kterým směrem se vydáme, nejen po stránce profesní, ale i místní, zda to budeme chtít dělat pro prachy nebo nejen pro prachy a zda se dostaneme do fajn kolektivu, který alespoň zpočátku pochopí občasnou neznalost a podpoří v těžkých začátcích naší budoucí kariéry.