Praxe na pediatrii

    Upřímnosti není nikdy dost, a proto se musím přiznat, že první má reakce na skutečnost, že po čtvrtém ročníku budu muset někde celý měsíc docházet, byla poněkud méně nadšená. Lépe řečeno jsem byl zhnusený. Praxe? Proč ne, ale čtyři týdny? To je opravdu dlouho! Ovšem co mi zbývalo, takže v průběhu července jsem si všechna místa vyřídil a s koncem měsíce jsem nastoupil na pediatrii do nemocnice v Opavě. Tam jsem se celkem těšil, protože můj první sen byl vždycky dětské. Děti jsem měl rád a troufám si tvrdit, že i teď je mám v oblibě, ale zajisté mé city poněkud ochladly v průběhu studií, kdy člověk zjišťuje, co všechno ti malí pišišvoři můžou mít a že i oni mohou umřít na některé nemoci. A taky mi došlo, jak je dnešní mladá generace jiná než my, jak je sociálně zesíťovaná, jak je náročné zaujmout jejich mozečky, slušně je vychovat a zároveň neskončit za mřížemi za "fyzické týrání", tedy staré a zlaté naplácání na zadeček. Prostě jsem na tuto problematiku začal nahlížet možná až moc dospělácky. Věřím ale, že čas ještě nějaký mám a ono se to zase všechno pěkně urovná.

    Opava je menší město na severní Moravě a je charakteristické pěknou architekturou a spoustou kaváren, pizzerií, restaurací a zahrádek. Je to jistě pěkné místo pro poutníky a doporučuji jej navštívit. Nemocnice je na místní poměry trošku větší, ale zároveň přehledná a působí domácky. Její zbudování a průběžné rozrůstání je krásně vidět na stylu, ve kterém jsou jednotlivá oddělení postavena. Nejnověji byla na konci července otevřena interna. Ta se původně nacházela hned vedle ve starém prvorepublikovém domě s vysokými stropy, velkými okny a dveřmi, jimiž značně profukovalo. Vím to moc dobře, neb jsem tam před dvěma lety absolvoval již zmíněnou letní ošetřovatelskou praxi. Budova to je hezká, ale dlouhodobě neopravovaná a proto polorozpadlá. Říkávalo se, že se tam jede umřít. Až taková deprese jímala tamní klienty a jejich rodinné příslušníky. A já nemohl namítat nic. Vše vyvažoval kolektiv zaměstnanců, ale především sestřiček, s nimiž jsem strávil příjemný čas a na tuto praxi stále vzpomínám jen v dobrém. Stěhování do nové budovy jsem si tedy užil i slavnostní otevření a exkurzi po všech odděleních. Musím říct, že nové je nové a moderní vybavení je prostě na jiném levelu. K tomu se nedá nic dodat. 

    Oddělení pediatrie sídlí v relativně novější budově. Je to třípatrový dům s odděleními pro větší a menší děti, JIP a v přízemí ambulance alergologická/GIT a kardiologická. Personál je fajn, paní primářka Prejdová studovala také na naší Alma mater a má na Olomouc jen dobré vzpomínky. Zbytek lékařů jsou povětšinou mladí a příjemní lidé, s nikým jsem neměl sebemenší problém, ve všem mi vycházeli vstříc, při projevení zájmu byli pomocní a nabízeli zhlédnutí všech vyšetření, vizit, příjmů a tak dál.

    Týden utekl jako voda a ačkoliv provoz běžel v pomalejším letním tempu, přesto jsem si přišel na své a to nejdůležitější - podívat se na praxi jako takovou - jsem si odnesl. Chci také zmínit sestřičky - ty byly taky moc fajn, na sesterácích byl klasický babinec, drbalo a rozebíralo se všechno a všichni. Zároveň jsem ale cítil velmi příjemnou atmosféru a dostálo se mi té cti, že mi ráno uvařily kafé a dokonce jsem dostál zákusek a kousek dortu.:) Ano, po stránce praktické jsem toho zase tolik neviděl, oddělení byla poloprázdná, ale co se dá dělat. Děcka létala po táborech, anebo byla přikována k obrazovkám tabletů/telefonů/tabletofonů/noteboků, takže neměla čas vylehávat v nemocnici. Velká většina případů byly rýmečky, angíny, průjmy anebo kolapsy z horka. Nic moc extra. Děti ale byly příjemné a dalo se je vyšetřovat.

    Nejlepší den jsem ale strávil na neonatologii pod vedením paní doktorky Krejčí, tedy Soni. Celé dopoledne jsem se nezastavil, létal jsem z jednoho pokoje na druhý, vizitoval, vyšetřoval a přihlížel třem porodům, z nichž jeden byl císařský. Všechno to bylo opravdu zajímavé a v poledne, kdy jsem skončil, jsem toho měl opravdu dost. Nohy mě bolely, hlava létala všude možně, ale zážitek to byl nepopsatelný. Rád bych zmínil své pocity z praxí až na konci článku, ale doufám, že je z textu jasné, že mě čas strávený v nemocnici bavil a je to tak. Praxe je skvělá, je úžasná, má smysl a je jiná než škola. Potvrdili mi to všichni lékaři a já nemůžu než nesouhlasit. Ano, obnáší spoustu povinností, starostí a stresu, ale je super.

    Na konci týdne jsem dostal od paní primářky potvrzení o absolvování stáže, připsala do hodnocení studenta, že jsem jevil značný zájem o obor a tak jsem si pyšně vykračoval směr domov. Mé pocity byly úžasné, v nemocnici se mi moc líbilo, pediatrii bych se chtěl opravdu jednou věnovat, ale je tam stále to ale. Kdoví co bude, kdoví kam mě vítr zavane. Jedno vím jistě - školu chci, MUSÍM dodělat a do praxe se moc těším.

    Druhý pediatrický týden jsme měli absolvovat u praktického lékaře pro děti a dorost a v tomto případě se zas tak rozepisovat nemusím. Dostal jsem se ke své dětské lékařce, jež mě bez problémů přijala a za to jsem jí velice vděčen. Bohužel ale vše běželo na prázdninový provoz, a tak spíše než čisté práci jsme se věnovali diskuzím o oboru, o názorech a zkušenostech paní doktorky, bavili jsme se o studiu medicíny a o životě mimo ni a všemožně podobně. Musím se přiznat, že čas zde plynul o hodně pomaleji než na pediatrii a přínosné to bylo mnohem méně než týden předešlý, ale na druhou stranu i v tomto případě se snažím vidět to pozitivní a tím je fakt, že soukromá ambulance je pohodička. A já bych skutečně raději měl ten svůj klídek a pohodu. Mé hodnoty jsou neměnné, na prvním místě zdraví, láska a rodina a až někde dál pak povolání a kariéra.