Je to tam!

    Sen každého medika, tedy úspěšné ukončení preklinické části studia všeobecného lékařství, se stal pro mě skutečností. Na datum 3.9.2014 budu vzpomínat hodně dlouho. Jde o symbolický předěl mezi preklinickou a klinickou částí šestiletého vzdělávání na lékařské fakultě. Ještě teď mi pořádně nedochází, co jsem dokázal. Rodině, nejbližším lidem a především sám sobě. Napadá mě, že bych se měl poplácat po rameni, protože kdo jiný než já sám ví, co jsem prožíval a co mě potkalo během uplynulých tří let. Kdo jiný než já si to vybojoval. Je to poněkud "ego-honičské" a sebestředné, ale nevidím důvod, proč alespoň na chvíli nerozvinout bujnou fantazii a představit si, že teď už pravděpodobně tuto náročnou školu dodělám. Doposud jsem žil v neustálé nejistotě táhnoucí se od prvních okamžiků na fakultě. Uvědomuji si, že i jenommedik popisoval své pocity dost podobně. Já s ním mohu pouze souhlasit. Je nádherně nadnášející žít s vědomím, že sysifovo prokletí je alespoň na chvíli zlomeno. Mám představu o tom, co přijde, že to bude zase "takové a makové", unavující a zdlouhavé, ale teď chci žít v přítomném okamžiku snového oblouznění o dokonalém já. To neskutečně náročné martyrium je za mnou a s klidným svědomím mohu říci - prožil jsem si to na vlastní kůži. Co víc než osobní zkušenost může člověka posunout v osobním vývoji a přístupu k životu? Jak moc jsem si sáhnul na dno a kde je mu skutečný konec? Vždyť ty tři roky byly pro mě opravdu úporné. Úporné a zároveň svým způsobem naplňující. Mělo to tak všechno být? A proč podstupovat takovou oběť, když se dá žít mnohem snáze v jiné sféře, v jiném prostředí a bez neustálého napětí s myšlenkami především na školu? Co je tak motivující na nekončící pouti medika a později lékaře? Mám k tomu svou teorii a věřím, že všichni mí kolegové medici také, protože jinak by to opravdu nešlo a nemělo by to cenu.

    Medicína je opravdu velice náročná škola, a když si vzpomenu, jak hodně jsem byl namotivovaný před začátkem studia a jak moc mě uzemnily první dny na fakultě, obdivuji sám sebe, že jsem to nevzdal. Však kolik bylo takových, jež neunesli nároky studia? Sama proděkanka Kolářová nás veřejně žádala, abychom nevzdávali studia kvůli prvním dílčím neúspěchům. Začalo nás bezmála 240 a do čtvrtého ročníku postupuje přibližně o sto lidí méně. Přitom dost z těch 140 - 150 mediků - čtvrťáků je z řad repetentů. A co ti, co budou opakovat? Vykašlali se na školu nebo snad měli osobní problémy? Na medicíně se to bere jinak, opakovat rok není nic nenormálního, nezadaří se, nevyjdou zkoušky (při tom kvantu učiva se není čemu divit) a je to. Sám bych mohl vyprávět, od prvního ročníku se se mnou táhne zkouškové až do posledních dnů letních prázdnin; v prváku jsem končil 17. srpna, ve druháku biochemií na třetí pokus 28.8. a letos až 3. září. A to jsem měl notnou dávku štěstí, bez kterého (podle mého názoru) nelze tuto školu dodělat. Bez dřiny to ale také nejde. Stovky a stovky hodin nad knihami, na židli, v křesle, v posteli, kdekoliv. Všude ale se studijními materiály a nejlépe s čokoládou:) I ti nejzapřisáhlejší flákači a notoričtí lajdáci se stávají na lékařské fakultě šprtem na plný úvazek. O čem píšu, nejlépe ví ti, kteří se v tom najdou:) Neduhem, jenž k tomu všemu patří, je nejtěžší, třetí stupeň prokrastinace, který k usilovnému šprtání patří stejně neodmyslitelně jako k druhé interně prof. Ehrmann starší:)

    A jaké tedy to preklinické stádium medika je? Především časově náročné. Čas, investovaný do studia se vrátí přímou úměrou. O co víc a déle se učím, tím více mám povědomí o tom, co studuji. Medicína je v konečném důsledku spravedlivá. Ano, pořád se vedou řeči o tom, kdo a jak to či ono "vyhaluzil", ale skutečně se najde někdo, kdo tomu nedal nic? Každý se učí a stejně tak každý má své metody efektivního studia. Každý by také měl během medicíny získat jisté návyky a naučit se učit tak, jak mu to vyhovuje. To je, podle mého názoru, základní kámen, na kterém se dá stavět. Můj styl je takový, že hodně času strávím v posteli či ve křesle. Normální židli nesnesu a nejlépe se mi učí nahlas. V prváku jsem si hodně věcí vypisoval, ve třeťáku, díky enormnímu objemu informací, také, ale již pouze v bodech a poznámkách. Přepisování Čiháka a podobné eskapády jsou, z mého pohledu, časově hodně náročné, ale proti gustu žádný dišputát. Hlavní je to mít v konečném důsledku v hlavě a následně v indexu. O nic víc nejde.

    Ke studiu medicíny se váže z velké míry zodpovědnost a píle. Všude (krom přednášek) se žádá 100% přítomnost, ovšem jistě si lze najít cestičku, jak toto obejít, ale nedoporučuji to. Poctivým přístupem k povinnostem a v lepším případě přečtením si témat před výukou snižujete riziko malignity na minimum, na druhou stranu musím přiznat, že já si tolik času nenašel. I tak jsem v knihách strávil tři roky a nemám pocit, že bych byl o něco vzdělanější či dokonalejší než před třemi lety na samém začátku.

    Škola si ale vzala mnohé oběti. Z mého pohledu jsem přišel o můj nejmilovanější koníček - airsoft (ke kterému se opět pomalu vracím) a také kontakt s přáteli "mimo" obor. V obou případech jsem si vědom skutečnosti, že jinak to nešlo. Přes týden jsem měl problém všechno zvládnout a přes víkend dohnat všechno, co jsem se nenaučil, abych manko alespoň trochu dohnal. Velice obdivuji své nadanější spolužáky (spolužačky), kteří se i přes to všechno věnovali/věnují vrcholově všemožným sportům - od basketbalu, přes jezdectví či kajak. Já jsem si ten čas nedokázal najít, protože - jak říkal dr. Machálek - někomu stačí přečíst si danou látku jednou dvakrát, jinému víckrát.

    Prvák byl pro mě, po tříleté pauze, celkem záhul, druhák, místo, abych odpočíval, tak jsem celý letní semestr doháněl zkoušku z neuroanatomie a třeťák byl extrémně náročný. Není důvod si nic nalhávat. Třetí ročník je přelomový a obsahově neobsáhnutelný - minimálně pro mě. Všechno se to valí v enormním množství a v letním semestru ještě dvakrát tolik. Nechci strašit, ale realita je hodně syrová, přesto se to dá zvládnout a kdo chce, ten zabere a nakonec to zvládne. Všechno je o trpělivosti a v mém případě i setrvačnosti. Člověk si prostě a jednoduše zvykne a ani mu nepřijde, že se denně zas a znovu vrací ke studijní literatuře. A o tom je medicína. Medik se pořád za něčím pachtí, a když toho dosáhne, tak místo radostného povyražení, vrhá se na další povinnosti. Ale já si nestěžuji, mně to vyhovuje (i když po měsíci intenzivního studia - 15 hodin denně, si dovolím tvrdit, že menší akce na zresetování mozku musí být!:)

    Jak bych shrnul v krátkosti preklinickou fázi vývoje medika? Šprting a zase šprting. Den za dnem, týden za týdnem, semestr za semestrem. Pořád dál. Ale s radostí vám, budoucím třeťákům, mohu sdělit, že všechno má svůj konec. I preklinika. A stojí to za to vyčerpání. Na kliniku se těším moc, a abych se tam dostal, musel jsem obětovat hodně, ale co nic nestojí, za nic nestojí.

Takže snažte se a nebojte si denně sahat na dno svých sil. Brzy v sobě objevíte své rezervy, a že jsou značné! Jednou jste medici, tak se zapřete a vybojujte to!:)