Zkouškové tři

Zde chci poznamenat pár myšlenek, které mě přepadaly během učení. Na úvod by bylo dobré poznamenat, že s přípravou na zkoušky jsem začal již 23.12. a skončil jsem 4.2., což dělá dokupy skoro 6 týdnů. Je to dost a jsou si toho vědomí všichni medici. Každý zkouškové prožívá/přežívá po svém. Myslím, že nikdo nebude proti, když řeknu, že toto období je mimořádně psychicky náročné a vysilující. Proto, pokud zvládnete první zkoušku co nejdříve po novém roce, dejte si pauzu na pár dnů, nejlépe na týden. Neříkám to jen tak, dělá to tak dost spolužáků. Pár lidí si mně stěžovalo, že po anči nebyli schopni nic dalšího pojmout. Nejsou to jenom kecy do luftu, je to realita a jako takovou ji pozná jenom medik. Najdou se i tací, kteří během zkouškového berou prášky na spaní, protože prostě neusnou, jiní nejí (a tudíž hubnou), další (i já) se přežírají a nedodržují žádný pořádný režim a tak kynou. Úzkostné stavy se stávají chronickými, spotřeba sladkého roste neúměrně rychle, letní postava na koupák je pryč a je to k pláči, stejně tak jako chabé znalosti a neschopnost se učit pořád v kuse. Občas i bezradnost a zmatek. Nechci nikoho z adeptů strašit, studenti mediny však ví své. Nechci ani tímto svým výlevem nějak zvyšovat vážnost mojí školy, ale popsat to, co jsem prožíval já.

Stalo se mi, že někdy v první polovině ledna jsem se dostal do krize. Učil jsem se, ale efektivita šla k nule, neměl jsem vizi, cíl, všechno v mlze, žádné východisko. Měl jsem chuť s tím skončit, protože jsem ani neměl důvod se učit. Pro koho se tak dřít? Stojí mi to za to? S kým sdílet ty pocity, když nikdo z rodiny nikdy nestudoval medicínu a tudíž neví (!) jaké to je? Já jsem studoval mimo civilizaci u babičky, a proto jsem nebyl v kontaktu s nikým, zrušil jsem fejsbuk a tak se úplně odstřihl od světa. Přestože jsem měl všechen komfort, babička se starala jaksepatří, neměl jsem komu nadávat a na nikom jsem si nemohl vybíjet vztek, litovat se a snad i trucovat. Jenom sám se sebou. Teď to vidím jinak, a řešil bych průběh zkouškového nejspíš tak, že bych nějaký týden strávil v Olomouci ve studovně se spolužáky, protože jenom ti vás chápou a rozumí vám. Nejste v tom sami a o tom to je. Sdílejte své pocity s někým, kdo vám rozumí a neříká pořád dokola - to zvládneš, vždyť se učíš tak dlouho; myslím, že to umíš dobře, takže proč bys to nedal? A podobné...

Na druhou stranu vás tento způsob jistým způsobem obrní a vy jste zase dál. Tahle škola vás nepřipraví do profesního života lékaře po stránce vědomostní (všechno je v praxi jinak, jak říká má spolubydlící páťačka), ale tak hodně vás zocelí, že z vás budou opravdové kované osobnosti, to vám slibuju!:D

Teda jen pokud jste během zkouškového nepropadli nějaké droze - kafi, tabáku či něčemu ještě "horšímu":)