Praxe na chirurgii

    Na tuto praxi jsem se opravdu vůbec netěšil. Ano, zní to zajímavě, ale vždycky jsem tvrdil všem i sám sobě, že chíra je řezničina, operace jsou plné krve a to není nic pro mě. Krev mi sama o sobě nevadí, ale ve velkém množství ano. Kor, když se vrtá v těle, no brr, úplně mi vyskakuje husí kůže! Se stejnými názory jsem přešel chirurgickou stáž v průběhu čtvrťáku a tak vědomí, že mě čekají dva týdny ostré chíry v provozu, že se nebudu moci ulít ze školy či z operace, ve mně vzbuzovalo jistou dávku úzkosti a nechuti. Ach, jak jsem byl (opět) mylný ve svých úsudcích. Tuto skutečnost si začínám uvědomovat čím dál častěji a tak je nejvyšší čas dát alespoň trochu sbohem mé konzervativnosti a názoru vytvořeným na minimálním podkladě či zběžném prvním kontaktu. 

    Kdesi v minulých článcích jsem psal, že nejsem typ medika, kterýžto zkouknul všechny řady Chirurgů, doktorů Hausů, Nemocnice na kraji města ani Nemocnice po dvaceti letech a tak dál. Nebavilo mě to a přišlo mi absurdní, jak naivně a lživě lze sdělit atmosféru nemocnice široké veřejnosti. Měl jsem pocit, že taková realita není a že v těch seriálech jsou častokrát nesmysly zabalené do trojobalu - akce - napětí - neuvěřitelná diagnóza. Jenže takto to podle mého názoru ve skutečnosti nechodí a za tím názorem si stojím. Nikomu toto nadšení neberu, naopak v případě, kdy takový dr. House pomůže rozluštit opravdovou záhadu, jeho bystrý rozum a smysl pro detektivní činnost jenom vítám. Nikdy totiž nevíme, co se nám bude jednou hodit.

    Datum nástupu na chirurgickou praxi se blížilo mílovými kroky a tak spíše odevzdaně jsem si říkal, co dělat a jak pro její přežití. Když to tak po sobě čtu, tak mě napadá, jak moc jsem byl zabedněný a zahleděný do svých starostí a obav. Hezky řečeno jsem měl hlavu v prdeli, a kdybych si jí vytáhl, tak mi bude na tom světě o sto procent líp. Holt, člověk se učí celý život. Zaplaťpánbůh. A tak když přišlo ono slavné pondělí, kdy mě ráno probudil jedovatý zvuk budíku a hřálo krásně sluníčko, plný nepopsatelných pocitů jsem vstoupil do budovy Vsetínské nemocnice. Nevěda, co mě čeká, jsem zaklepal na dveře primariátu a otevřel mi sám pan primář Sankot. Pozdravili jsme se, nechal mi čas na převlečení v šatně a následně mě zavedl na oddělení C, kde jsem strávil první ze dvou týdnů. Vstoupil jsem zrovna do litého boje pondělní vizity, jež na mě v prvním okamžiku působila značně nepřehledně. Všichni lítali sem a tam a já ani nepoznal, kdo je lékař, sanitář a tak. Ujal se mě pan doktor Povýšil, úžasný člověk, který se mi věnoval celý týden. 

    První den jsem byl poněkud vyplašený, pořádně jsem nevěděl, kde je co a kdo je kdo, ale postupně jsem na všechno přišel a velkou většinu personálu jsem poznal a skoro všechny předepsané úkony jsem si vyzkoušel. Krom ranní vizity nás čekalo konzilium na radiologii, kde se promítaly snímky v PACSu všeho možného od CT mozku po RTG nohy. Lékaři se nad jednotlivými obrázky pozastavovali, diskutovali o nich a přemýšleli o dalších postupech. Po radiologickém konzilku se řešily příjmy a všechno ostatní, co se přes víkend v nemocnici událo. Pan primář mě představil před svými kolegy jako pana doktora Lapku a všichni se se mnou pozdravili a mě poprvé zahřálo u srdíčka - nakonec tu asi nebude zas tak špatně, řekl jsem si v duchu pro sebe.

    Následně jsme šli opět na oddělení C a pan doktor Povýšil se mě zeptal, zda chci jít hned na operaci, že tam pan primář provádí nějakou resekci CA rekta. Já na to, že dnes ještě ne, že se chci rozkoukat v novém prostředí. A tedy že fajn, že to necháme na zítra. Oddechl jsem si a nahlížel do různých dokumentací a dělal, že něco dělám. Na oběd jsem se stavil kolem dvanácté a odpoledne se již moc nic nedělo (relativně nedělo - na sálech se pořád něco dělo) a tak pro mě skončil první den na praxi z chirurgie. Kéž bych se tak mohl celé dva týdny vyvléknout z operací, to by bylo fajn, říkal jsem si cestou z nemocnice. Jak jsem se mýlil….

    Druhý den jsem byl připraven již o něco dříve a tak jsem absolvoval celou ranní vizitu s tím, že mě představovali pacientům jako pana doktora stážistu a i sestry mě tak braly, takže ego dostávalo příjemnou masáž. Zároveň mi i rostlo sebevědomí a tudíž, když se po osmé ohlašovaly operace, vydal jsem se rázným krokem směr operační sály. V duchu jsem si říkal, to nějak zvládneš, když ti bude blbě, tak prostě půjdeš ven a bude. Jak jsem se mýlil. Opět. Pan doktor Povýšil měl na programu CA štítné žlázy a rozhodl se mě pokřtít ohněm - rovnou jsem měl asistovat u operace. Z toho už jsem se nevyvlíknul a tak, když jsem vešel na operační sál, mě hned sestry balily do modrého jednorázového pláště a na ruce mi nasazovaly rukavice. Samozřejmě jsem si tam hned utrhl pořádnou ostudu, protože jsem vůbec nevěděl, co mám dělat, jak se natáčet, kde si co a jak zavázat. No hrůza. Hned mě zalil pot a potit jsem se pořádně nepřestal po celou operaci, která trvala bezmála tři hodiny. Držel jsem háky, občas jsem si někam sáhnul a nahmatal, tu a tam jsem něco přestřihl a bylo to. Po celou dobu jsem ani nepocítil bolest v nohách nebo nějakou únavu. Tak hodně ve mně proudil adrenalin. Bylo to až nepřirozené, ale nádherné. Cítil jsem se neskutečně dobře a neuvěřitelně šťastně. Prožíval jsem nepopsatelné okamžiky euforie a cítil jsem, že můj život má zase smysl. Připadalo mi to jako nirvána, existoval jsem zrovna tady a teď. Tak moc mě to pohltilo, tak moc jsem si v ten okamžik přišel malý a hloupý. Proč jsem se toho tak bál, proč jsem to nechtěl podstoupit a raději jsem se zbaběle ukrýval před něčím tak úžasným? Jednoznačně jsem se ten den překonal a bylo mi krásně. Nasával jsem atmosféru všemi smysly a připadal jsem si jako součást jejich světa. Po operaci si mě zapsali jako "asistoval MUC. Lapka" a naštěstí to nebyla poslední má asistence v průběhu těch dvou týdnů.

    Stejný den jsem ještě asistoval u laparoskopie, ale to už byla hračka. Zákrok trval cirka dvacet minut a vše jsem pozoroval na obrazovkách jako nějaký dokument z televize. Z nemocnice jsem ten den odcházel jako jiný člověk, něco se ve mně zlomilo, zrušil jsem své zažité představy a obavy z operování a chirurgie jako takové.

    Následující dny byly dosti podobné, ale tak rozličné… Ráno jsem chodíval na vizity, druhý týden jsem většinou všechno i převazoval a zapisoval do teplotek, buď sám, nebo s asistencí, pak konzilium, sedánek a hurá na operace. Denně jsem zvládal dvě i tři. U některých jsem asistoval, na některé jsem jenom koukal, ale všechno to bylo strašně super. Ptal jsem se na všechno možné a vždy jsem dostal odpověď. Byl jsem na operacích všeho možného, od CA prsu, přes AV shunty, laparoskopický i normální žlučník, asistoval jsem u amputace palce i u Fourniérovy gangérny, apendektomie se pro mě stala denním chlebem, viděl jsem otevřená břicha i jiné otvory, pomáhal jsem držet nadměrně obézní lidi a tak dál. Když se neoperovalo, tak jsem šel na ambulanci za starší paní doktorkou, která už to měla všechno v malíčku a diagnostikovala ode dveří. Je fakt, že na ambulanci se zas tolik toho nevidělo, ale aspoň jsem si udělal nějaké převazy, odebral krev, prohmátnul břicho, změřil tlak a tak. Stal jsem se i hvězdářem - tak se totiž říkalo rektoskopii - no žádná sláva upřímně.:))

    Druhý týden jsem byl už tak zajetý v provozu, že jsem na vizitách převazoval většinu věcí sám, na radiologickém konzilku jsem rozebíral snímky s lékaři a na operace jsem chodil jako do kina. S radostí a nadšením co nového zase uvidím. Totálně jsem propadl chirurgii, a ačkoliv jsem vždycky říkal, že chíra nikdy, tak tam mi došlo, že nebýt o pár roků mladší a trochu cílevědomější a sebevědomější, jdu na chirurgii okamžitě, protože v tomto oboru se prolínají anatomické znalosti se schopností analytického uvažování, prostorovým viděním a mechanickou zručností. A hlavně - tady vidíte výsledek okamžitě. Tak často zmiňovaný "humor chirurgů" nebyl vůbec tak oplzlý a nechutný, jak se všude povídá. Cítil jsem se tam jak doma a čas letěl jako voda.

    Po uplynutí dvou týdnů jsem se šel rozloučit se všemi lékaři, s nimiž jsem měl tu čest pobývat, vyřídil si potvrzení o absolvování stáže a s hlavou vztyčenou odcházel branami Vsetínské nemocnice. V hlavě mi zůstalo hodně zážitků a rozhovorů, nejvíc asi ten s jedním mladým lékařem - klukem, co začal před třemi lety - kdy jsme řešili, že mě už ta škola nebaví (v čemž mě podpořil) a že praxe je přes všechna úskalí fajn a stojí za to. Že netráví věčnost v práci. Že prachy nejsou zas tak špatné a má se dobře.

    Jak je vidno, praxe mě zcela pohltily a vlily do těla novou energii - tak moc potřebnou k dokončení toho šestiletého martyria. Škola je to moc fajn, ale když se dívám dozadu, na všechny ty stovky a tisíce hodin proležených u knížek a s neustálou obavou (především v prvních třech letech), že mě vylejou, tak si říkám, že horší už to snad nebude. Život dostane nový směr a konečně třeba budu za tu námahu dostávat i nějaké to kapesné k dobru. Nechci své pocity paušalizovat na všechny kolegy mediky - znám jich spousty, kteří si studium užívají, mají moře času, protože zkoušky zvládají brzo, můžou cestovat a mají na to prostředky, ale vím i o těch, kteří jsou na tom hůř než já. Opakují ročník, nemají štěstí na zkoušející, nevychází jim peníze na základní potřeby a žijí, jak se říká „z ruky do huby“. Tito mě inspirují a častokrát mě vrací zpátky na zem. Jsem rád, že tu jsou, protože většina z nich ví, co chce dělat a nepotřebují k tomu tolik impulzů jako třeba já, který pořád přemýšlí a uvažuje nad smyslem toho všeho.

    Přeji Vám, ať si své praxe také užijete, ať okusíte nové a zajímavé zážitky z nemocničního prostředí a hlavně ať Vás neopustí touha být lékařem či lékařkou, neboť tato profese byla, je a bude profesí krásnou a naplňující.